pátek 28. února 2014

Vítám Vás na svém blogu zasvěcený (zatím) jednomu dalmatinovi, který mi kompletně převrátil život naruby:).

Jako malá jsem nikdy neměla psa. Rodiče mně jej nechtěli povolit, a tak jsem k psovi přišla až přes svého přítele. A rovnou ke čtyřem:D! Do své smečky jsem zařadila tři kavalíry různých barev a výmarského ohaře. Bohužel, o ohaře jsme velmi brzy přišli a jelikož jsem extrémně rychle zjistila, že bez psa to prostě nejde, rozhodli jsme se pro dalšího. Co jsme ale netušili - přítelovi rodiče chtěli také dalšího psa, a tak jsme se domluvili, že každý budeme mít svého. Do rodiny nám tedy přibyla fenečka křížence zlatého retrívra, která spíš ale připomíná křížence lišky, dinga a lva :D. My jsme však pátrali po pejskovi, který by byl hodný i na naše malé kavalírky, tudíž jsem musela upustit od myšlenky pořídit si dalšího výmara, protože výmarci, jakkoli jsou úžasní, jsou trošku žárliví a dominantní. Po hloubání a brouzdání po netu plácl můj přítel - "A co dalmatin?". Moje reakce (ano, i já) byla - "Ježiš neee, oni jsou blbí!". Cha chaaa, víc jsem se splést nemohla. Po dalších dvou dnech strávených listováním v moudrých knihách a čtením různých stránek na netu jsem změnila názor. Dočetla jsem se o hluchotě dalmatinů, o které se donedávna nevědělo, o boomu po 101 dalmatinech a o nezodpovědných množírnách, které hluchotu vůbec neřešily, a tak se majitelé snažili hluchého psa naučit poslouchat příkazy, z čehož samozřejmě vyvodili, že je ten pes hloupý a nechce se mu, nenapadlo je, že je poslouchat ani nemohl... Bohužel, hluchota není jediný "problém" vyskytující se u tohoto plemene. Jako u každých větších psů, hrozí i výskyt dysplazie kloubů. Abych ale nepsala jen o negativních vlastnostech, dalmatina jsme si byli obhlídnout ve vesnici kousek od nás. Protože jsme oba alergici (prokletí "nové generace"), museli jsme si být jistí, že nám dalmatin nebude vadit. Obě fenečky jsme pomazlili a naštěstí se projevy alergie rozhodly neukázat. A bylo jasno. Dalmatin - hodný, milý, společenský, aktivní, náš. Hledali jsme chovatelské stanice, kde plánovali/čekali/měli štěňátka. Po náročném výběru a shodě okolností jsme narazili na chovatelskou stanici v Benešově u Semil, kde zrovna očekávali příchod štěňátek na svět. Neváhali jsme se zvednout a jet pěknou dálku, abychom si s majitelkou popovídali, a okamžitě jsme se do přenádherné fenečky zamilovali. Paní chovatelka je také neskutečně příjemná, milá a hlavně - není to typická množírna. Její fenečky jsou opečovávané, hodné, šťastné. Nemohli jsme narazit na lepšího člověka a vím, že tady pro nás bude pořád a bude s námi i svým odchovancem prožívat strasti a hlavně radosti života!
Pohrávala jsem si s myšlenkou mít prvorozeného chlapečka, a tak jsem své tužby sdělila chovatelce. 14.7.2013 porodila fenečka roztomilých 10 štěňat, všechna živá a zdravá. Tak lehké, jak to zní, to ale nebylo. Ten první se šprajcnul zádíčkama napřed a pro ostatní štěňata museli vymyslet únikový východ. Ačkoli trotlíka vytáhli jako posledního a nepředpokládalo se, že bude v pořádku, byl. A já se do inovátora, který lezl "zadkem napřed" bezhlavě zakoukala. Byl to standardní chlapeček. Urychleně jsem oznámila majitelce, že ho chci. Ta mě ale držela při zemi, že ještě může mít modré oko, které na výstavách být nesmí, může být hluchý, může být retardovaný... Po deseti dnech už měl jako jediný přiděleno jméno. A na webu chovatelky se u jeho fotky a jména objevil popis - černě tečkovaný. Juchuuu, chtěli jsme černě tečkovaného!!! Ale počkat, bylo to 5/5, teď je to 6/4, raději jí napíšu, kde je chyba... Hups, můj vyvolený je hnědě tečkovaný. Prohodili jsme si s přítelem pohled a bylo jasné, že je úúúúúúúúplně jedno, jak ten trotlík vypadá. Už jsme ho měli v podvědomí jako našeho.
Jelikož byl samozřejmě v naprostém pořádku, přivezli jsme si jej 1. 9. do našeho nového "domů".

Začátky teda byly perné. Hned v autě řval jak tur a já ho chtěla vrátit hned za rohem, ať už nepláče. Doma loužičkoval a kakal, kde mohl, občas jsme na loužičku (v tom lepším případě) přišli jen tak, že jsme do ní šlápli. Velmi rychle se naučil vykonávat potřeby na savou podložku a ani nevím, jak se to stalo, po dvou či třech týdnech už se dral ven. Povely se učil nadzvukovou rychlostí, v momentě, kdy pochopil, co se po něm chce, mu to stačilo zopakovat ještě jednou a už to uměl. To mě překvapilo, jak říkám, nikdy jsem štěně neměla a najednou takový posun.

Musím říct, že tak ukecaného psa, jako je ten náš, jsem snad v životě neviděla. Když spí a my ho vyrušíme, mručí. Když něco chce, kňučí. Když něco opravdu chce, štěká. Když na něj mluvím, štěká, vyje a zíve. Směje se, když něco provede, když vítá a když se bojí. Už nechci jiného psa, můj Cape of Good Hope od Hettynky je ten pravý.

Teď už je mimino skoro dospělé, ale neustále mě něčím překvapuje:).

Archiv blogu